V lednu se pro buddhisty konala jedna z nejvíce očekávaných událostí za poslední tři roky – Kalačakra, která v doslovném překladu znamená „kolo času“. Jednalo se o tantrické zasvěcování udělené dalajlámou právě v místě, kde před více než 2500 lety dosáhl Buddha osvícení během meditace pod bodhi stromem. Hovořím o městě Bódhgaja nacházejícím se ve východní části Indie v druhém nejchudším státě Biháru. Onen posvátný strom je stále naživu a denně pod ním sedávají davy lidí a pokouší se meditovat stejně tak, jako tehdy mladý princ Siddhártha známý také jako (Gautama) Buddha nebo buddha Šákjamuni. Já jsem samozřejmě nebyla výjimkou a vysedávala jsem pod stromem v meditaci taky, ale co čert nechtěl, žádné osvícení nepřišlo 😉 .

Na cestu dlouhou přes 1500 km jsem se vypravila jak jinak než vlakem.  Pokaždé, když cestuji po Indii, zapomenu na to, jak je velká. De facto jsem si udělala výlet z Čech do Barcelony a zase zpátky, aniž bych si to vůbec uvědomila… 🙂 Přestože jsem měla mít lehátko v dámském kupé, ocitla jsem se ve vagónu jak jinak než plném mužů bez jediného cizince. Kupodivu nebyli nijak dotěrní (jak mívají ve zvyku) a ani tolik nezírali – možná taky díky tomu, že většinu času doslova prochrápali. Výběr klimatizované a tedy dražší třídy se ve výsledku stal mojí noční můrou – chlapi prdící a brkající každou chvilku ze všech směrů bez možnosti otevření si okna mě během mé 36 hodinové cesty málem ubilo. Na cestu zpátky jsem zvolila lehátko v nejlevnější třídě a řeknu Vám, bylo tam sice o trochu méně soukromí, ale za to při otevřených oknech o dost lepší vzduch..

Bódhgaja

Pouť, na kterou se ročně vydávají statisíce buddhistů však nemůže být nijak jednoduchá a říká se, že čím větší utrpení během ní člověk zažije, tím větší očisty dosáhne. Musím se přiznat, že vlak a rýmečka bylo to jediné nepříjemné, co mě na mé pouti potkalo, takže žádná větší očista se nekonala. Hodně lidí ale v opravdu špinavém a zaprášeném městě Bódhgaja onemocnělo tak, že ještě po třech týdnech doma byli stále nemocní. A pokud je neschvátila chřipka nebo bronchitida, tak střevní potíže určitě. Dokonce i mí tibetští známí, kteří žijí v indickém exilu pěknou řádku let a jsou na místní bakterie zvyklí, se svou imunitou neobstáli a pár dní si proseděli na toaletě. Já jsem naštěstí opět vyvázla 🙂

Co je v městě k vidění

V centru města se nachází chrám „Mahabodhi“ postavený právě na památku osvícení Buddhy. Kvůli Kalačakry přijelo do města na 300 000 buddhistů, takže celý areál chrámu denně praskal ve švech. Buddhisté mají ve zvyku chodit v kruhu kolem posvátných míst, protože věří, že tím získávají zásluhy v podobě dobré karmy, která se jim v příštím životě bude hodit. Dobrou karmu si také zajišťují dáváním darů v podobě květin a vody anebo peněz pro mnichy a žebráky. A tak jsem kroužila a kroužila a sem tam přispívala… 🙂

Bódhgaja je také buddhisty považována za jedno z nejdůležitějších posvátných míst planety. Proto zde bylo založeno mnoho klášterů  ze zemí, kterým právě buddhismus vládne – Bhútánu, Japonska, Tibetu, Číny… Úžasná je i socha buddhy Amitábhy, která se tyčí do výše 25 metrů a pozoruje všechny kolemjdoucí ze svýma přivřenýma očima – jak bývá během meditace zvykem. Procházka po všech klášterech spolu s okolními trhy Vám přinejmenším zabere jedno odpoledne.

Bódhgaja a okolí

V okolí města se také nacházejí další posvátná místa jako například to, kde Buddha meditoval po dobu 6 let a žil asketickým životem. Pak ovšem přišel na to, že extrémy nejsou tím správným řešením a člověk by měl vždy volit zlatou střední cestu (pro zajímavost také postoj tibetské vlády k politické situaci mezi Tibetem a Čínou). Přestože je možné na tato místa dojít z Bódhgaji pěšky za přibližně 45 minut a já se moc ráda procházím, po dlouhém smlouvání jsem raději naskočila asi do 5. tuktuku, abych si čas ukrátila a zvládla toho za ten den více.

Místa se bohužel stala turistickým lákadlem a upřímně místo užívání si atmosféry jako svatého místa jsem prchala rychle pryč kvůli náletům všudypřítomných indů, kteří chtěli vydělávat na prodeji sesbíraných listů z bodhi stromu, uvězněných ptáčků v klíckách, nebo sušenek pro toulavé psy.

Jelikož jsme měli během Kalačakry jeden den volna, kdy Jeho Svátost neučila, vyjeli jsme s kamarády na 2 hodinový výlet na „Supí vrchol“, kde Buddha učil Srdeční sútru, a také na návštěvu údajně nejstarší univerzity světa, kde působili největší mistři a učenci té doby, Nalandy. Dnes jsou však pouze k vidění pozůstatky univerzity a chrámů, které byly objeveny během vykopávek. Univerzita totiž při nájezdů muslimů okolo roku 1200 n. l. lehla popelem. O její velikosti a sbírce knihovny vypovídá i fakt, že trvalo 6 měsíců, než plameny zničily veškeré budovy i do posledního svitku.

Bódhgaja

Přes špínu a prach je Bódhgaja kouzelné místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Nemusíte být ani buddhisty, abyste si ji užili, a i přes nespočet dní strávených drkocáním se ve vlaku Vás určitě ohromí. Já jsem si ji teda užila náramně. Pokud se do Indie chystáte, nezapomeňte si přečíst následující článek o cestování po Indii nabitý radami, které se Vám při návštěvě země budou rozhodně hodit! 😉

Sweet RoadSTORIES

Snad se Vám dnešní pouť aspoň trochu líbila a těším se na Vaše reakce v komentářích. Na brzkou přečtenou! 🙂