Moje nedávná pouť po stopách Buddhy by nebyla ani z poloviny kompletní, kdybych nenavštívila město Váránasí. Přes svou neskonalou blbost jsem z města Bódhgaja nasedla do nočního autobusu s vidinou, že ráno otevřu oči v dalším poutním místě, kde Buddha dal své první učení vůbec. Proč jsem nezvolila vlak, ptáte se? Asi jsem chtěla dát Indii šanci a dokázat, že ne vždycky se musí všechno potento…

Jak to ale tak bývá, autobus nebyl úplně plný, což v překladu v Indii znamená, že „delegáti“ hned začnou shánět lidi, kteří by si volná místa zaplnili, což samozřejmě nějaký ten čas trvá… A aby to zpoždění nebyla jenom jejich vina, pár cestujících místo v 8 dorazilo na 9 hodin. Však co, lístek mají, tak autobus počká, no ne? Čas je přece v Indii relativní pojem… Hodinové zpoždění ale bylo to nejmenší, co nás ještě na cestě čekalo… Neujeli jsme totiž ani 100 kilometrů a autobus se porouchal..

Co Vám budu povídat, stáli jsme uprostřed ničeho, až v 7 ráno dorazilo pár opravářů, kteří se pokoušeli motor autobusu opravit. Vypadalo to asi tak, že 5 indů stálo okolo kouřícího se motoru a dohadovalo se, co jakože s tím. Byli jsme uprostřed dálnice, kolem nás bylo pár obchůdků a dháb (pouličních restaurací), které ovšem ještě nezačaly vařit, takže ani slušná snídaně nepřišla v úvahu.

Jednou ze specialitek Váránasí je styl pití klasického sladkého masala čaje – za stejnou cenu Vám ho chaiwallové nalejí do malého hliněného hrnečku, kterým podle tradice hned po dopití čaje třísknete o zem. Aspoň si můžete být jistí, že před Vámi z něho nikdo jiný nepil…

Váránasí

Čaj mi trochu pozvedl náladu a v ten moment jsem mezi stojícími kamióny najednou zahlédla záchranu v podobě mladého inda prodávajícího oloupanou a na kostičky nakrájenou papáju. Hned mi bylo ještě veseleji a už jsem do sebe ládovala citronem pokapanou a černou solí posypanou oranžovou dobrotu. Že by Vás nikdy nenapadlo papáju posolit černou solí? Mě taky ne a řeknu Vám, že jsem byla příjemně překvapená – ta kombinace nebyla vůbec špatná! Nicméně cestu jsme si celkově prodloužili o 9 hodin a všichni jsme z toho byli řádně unavení…

Váránasí a Sarnath

Rozhodla jsem se přespat nedaleko místa známé jako Sarnath. Ubytování je tam o dost dražší než ve Váránasí – to jen kdybyste náhodou měli cestu kolem, tak ať víte 😉 V oblasti se i nachází univerzitní kampus, kde se tibeťané a lidé z celého světa učí tibetštinu a buddhismus. Jak už jsem naznačila v úvodu, Sarnath bylo místo, kde buddha po svém osvícení dal své první učení vůbec. Nepředstavujte si žádné velké obecenstvo – poslechlo si ho pouze 5 jeho studentů. Celé toto vyobrazení můžete po zaplacení cizineckého lístku (200 rupií oproti 15 rupií pro místní) spatřit v podobě ne moc povedených soch obklopených kamennými deskami, na kterých je vyryto právě ono první učení hned v několika jazycích.

Hlavním místem je však obří stupa postavená právě na onom posvátném místě. Tibeťané jsou zvyklí darovat sochám buddhů bílé šátky, tzv. khataky, a vzhledem k tomu, že Sarnath je jedno z hlavních poutních míst, kde se projevuje buddhovi úcta, ani toto místo tedy není výjimkou. Musím se však přiznat,že khatakhy, které se lidé snaží hodit co nejvýše na stupu, z dálky vypadají jako kusy toaletního papíru, a kazí tím tak celý dojem…

Stupa je zasazená v milém parku s malou zoologickou zahradou (stále mluvím o Indii, takže si představte jelena a srnku za plotem), ve kterém lidé vysedávají a vychutnávají si místní atmosféru. Je to skvělé místo na piknik, odpočinek, nebo procházku, takže i nebuddhisti si tady najdou to své.

Váránasí

Sarnath

 

Další hlavní „atrakce“, kterou Váránasí nabízí, je místo známé jako Hlavní Ghat (Main Ghat). A co že je na něm tak mimořádné? Představte si neskutečně dlouhé a především široké koryto řeky Gangy, na jejímž okraji se odehrává celý život – křtí se děti, pálí se těla zesnulých, pere se prádlo, vykonávají se hygienické potřeby a to i někdy obojí zároveň. Je naprosto fascinující jen tak sedět na schodech a celý ten úžasný kontrast koloběhu života pozorovat.

Rozhodně Vás uchvátí právě obřady, při kterých se lidé loučí se zesnulými. Hranice a kouř a hořící těla můžete pozorovat přímo na místě s pozůstalými, anebo si pronajmete loďku a vše sledujete z povzdálí. Můžete tak vidět, jak lidé přináší těla zesnulých zahalených v látkách, aby je před vykonáním obřadu mohli omýt v pro ně posvátné řece Ganze. Hinduisté totiž věří, že pokud se tělo mrtvého ponoří do Gangy, zesnulý tak okamžitě dosáhne mokshi, nirvány neboli osvícení. Následně je proveden obřad kněžím a tělo je spáleno.

Jestliže vezmete v potaz důležitost tohoto obřadu, nemůžete se potom divit, že těla jsou spalována 24 hodin denně bez přestávky. Přestože je zakázáno rituál bez povolení kněží fotit (překlad: pokud jim dostatečně nezaplatíte), nedalo mi to a pár záběrů jsem pořídila i bez onoho souhlasu.

Indie je vskutku neskutečná země, ve které nikdy nevyjdete z úžasu. Pokud jí hodláte navštívit, určitě si přečtěte jak a na co se předem připravit před Vaší dovolenou v Indii.

Je něco, co jsem zapomněla zmínit a Vás by to zajímalo? Napište mi!